Posledních pár týdnů už byla ve škole hluboká ponorková nemoc. Ne mezi mnou a spolužáky, ale mezi mnou a mojí, nechci říkat nejlepší, kamarádkou.
Ponorková nemoc není nemocí jako takovou, jsou to spíš záporné pocity. Je fajn s někým kamarádit, věřit mu, říkat mu všechno, co si myslíte atd., ale někdy je toho už vážně moc.
Všechno to vlastně začalo před výletem. Docela jsem se tam těšila, plánovali jsme si, jak si to tam užijeme, že bude sranda a celkově se budeme snažit stmelit kolektiv. Vlastně to tam bylo docela fajn, ale nálada byla někde na bodu mrazu. Vážně nebylo příjemné ráno vstát a slyšet umručené "dobrý ráno" a pak vidět, že se nemá cenu snažit něco říct, protože na cokoliv, co řeknete, dostanete uštěkanou odpověď. A tak jsme každé ráno vstali a hodinu mlčeli. Já jsem si dělala svoje věci a ostatní taky. Párkrát jsem se musela kousnout do rtu, když jsem chtěla něco říct. Lezlo mi to na nervy. No a po výletě šlo všechno z kopce. Přestali jsme se bavit při cestě do školy a ze školy, až jsem někdy prostě řekla, že domů pěšky nejdu a jela jsem s tátou. Věděla jsem, že kdybychom se teď pohádali, tak se jen tak neusmíříme, jelikož kdyby k něčemu došlo, tak jem byla schopná říct všechno narovinu.
Když jsme se domlouvali, že pojedeme do kina, myslela jsem si, že se to všechno spraví. Nespravilo. A tak jsem to kino prostě zrušila. Nemám na to teď vůbec náladu a slyšet všechno to stěžování vážně nechci.
Nevím, zda jsem udělala dobře. Možná špatně, ale ten kdo to samé už někdy prožil, mě jistě chápe.
Kentucky
(prosím né žádné 'kentaky', jen to hezky čtěte KenTUCKY!)
ha,to je vtipné.
^^
